Historie Oseka

Máloco je tak citelným zásahem do soukromí, jako čtení dopisů. A máloco je tak plné emocí, jako jsou dopisy poslední. Jeden z takových jsem před časem objevil. Jeho pisatelem byl člověk, po kterém pojmenovali jednu ulici v Oseku - Václav Vodička.

Připomeňme si jeho pohnutý životní osud. Narodil se po vánocích roku 1885, a okolnosti tomu chtěly, že jej zranění připoutalo na invalidní vozík. Přišel konec třicátých let a s nimi i postupná radikalizace většiny Němců v českém pohraničí. Vše vyvrcholilo až jeho připojením k nacistickému Německu. 

Václav Vodička, v meziválečném období osecký radní za komunistickou stranu, patřil k těm obyvatelům Oseku, kteří se rozhodli ve městě zůstat. Nebyl sám, ale na druhou stranu bylo i dost těch Čechů, kteří z Oseku odešli. Svědčí o tom výsledky sčítání - podle nich měl Osek v roce 1935 celkem 9300 obyvatel - o čtyři roky později jich bylo jen 7700. 

Čechům se v nacistické říši nevedlo právě dobře. A mnozí z nich se neváhali proti nové moci postavit. A tak v Oseku a jeho okolí vznikla organizovaná skupina protinacistického odboje. Václav Vodička se přes svůj tělesný handicap do odboje také zapojil, a podobně jako mnoho jiných, i on byl zatčen. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven 29. března 1943 v Berlíně. 

Jeho potomci uchovali dopis na rozloučenou, který už téměř šedesátiletý odbojář napsal: „Včera mně sluníčko svítilo, ale zítra už nebude, už jen hodiny mám k svému životu. Poslední políbení posílám. 29. března 1943 večer v půl sedmé dotluče srdíčko, které vás mělo tak rádo. Už vás neuvidím, mé drahé děti. Dostal jsem na cestu cigarety, tak kouřím, abych se omámil a šel tiše na poslední cestu." 

Václav Vodička nebyl zdaleka jediným popraveným z osecké odbojové skupiny. Společně s ním našli na popravišti smrt Václav Krtek z Hrdlovky, František Kubát z Háje a Emil Kavan z Oseku. Jejich jména a také jména mnoha dalších najdete na památníku obětem válek na oseckém hřbitově. 

1

/gallerous/get_image/vodička.jpg/normal