Historie Oseka

Veškerý slibný rozvoj salesiánského díla a s ním spojené hudební aktivity byly násilně ukončeny koncem zimy roku 1950. Důležitým zlomem byla březnová noc ze 14. na 15. Večer se konala v přízemí Panského domu zkouška chrámového sboru. Mezi zpěváky vládla již značně nervózní atmosféra, neboť tušili, že se něco chystá. Po zkoušce na P. Vandíka čekala státní bezpečnost: byl zatčen. Sbor rozpustili, někteří jeho členové však byly přes noc vyslýcháni. V tu dobu byl již celý klášter obklíčen a neprodyšně uzavřen. Přepadení řeholníci byli celou noc vyslýcháni přímo v klášteře, někteří byli odváženi do izolace nebo přímo do vězení. Tzv. Akcí K začala několikaletá internace. Někteří salesiánští kněží byli odsouzeni, někteří z bohoslovců byli nasazeni k útvarům PTP. Do kláštera začali být sváženi členové nejrůznějších řeholních společenství. Tímto zásahem byly přerušeny veškeré veřejné aktivity související s klášterem. Veřejné bohoslužby, ovšem bez účasti řeholníků, se v klášteře pár měsíců po záboru podařilo zachovat, nicméně ze strachu nebyly téměř navštěvovány.

Hudba se omezila jen na nejnutnější základ, užívaly se pouze malé varhany. Pamětníci vzpomínají, jak na ně hrával bohoslovec Valenta: na kůr ho vždy doprovázel milicionář, který během celé mše pečlivě sledoval jeho počínání a po ní jej odvedl zpět do internace. Takto definitivně skončila cisterciácká tradice, na níž se pokoušeli salesiáni navázat, ale samozřejmě vzaly za své též jejich aktivity, kterými chtěli vychovávat novou poválečnou občanskou společnost. Benno Beneš hodnotí několikaleté působení salesiánů takto: Semena, která salesiáni po válce do nového, přistěhovalého oseckého obyvatelstva zasévali, se jistým způsobem úspěšně uchytila, avšak nestačila vyklíčit natolik, aby zakořenila. Farnost v Oseku, podobně i farnosti v okolí, začala vymírat.

Náboženský život v celé oblasti ochaboval, až téměř ustal. Internační klášter Řeholníci byli v oseckém klášteře pod dohledem STB a milic internováni zhruba tři roky, poté byly rozptýleni po celé zemi: do jiných internací, pracovních táborů či na nucené práce na tzv. stavby socialismu, zejména při budování přehrad. Klášteru však zůstalo jeho socialistické určení a k internaci sem byly z celého Československa svezeny řádové sestry z pěti řeholních společenství. Byly zde sestry z Kongregace školských sester de Notre Dame (školské sestry), z 34 Kongregace šedých sester III. řádu sv. Františka (šedé sestry), z Řádu chudých sester sv. Kláry (klarisky), z Řádu sv. Alžběty (alžbětinky) a ze slovenské Kongregace milosrdných sester sv. Kříže (křížové sestry), které ovšem při uvolnění poměrů v šedesátých letech odešly jako hospodyně na fary zpět na Slovensko. Ostatní sestry v klášteře strávily čtyřicet let, nikdo nesměl být přijímán do noviciátu, takže tato řeholní společenství byla v Oseku určena k vymření. Tento záměr tehdejší moci ilustruje fakt, že byl v klášteře zřízen domov pro přestárlé řeholnice, jejichž věkový průměr se zpočátku pohyboval kolem třiceti let. Sestry byly nasazeny do izolovaných pracovních provozů v okolí, zároveň byl v klášteře zřízen ústav pro mentálně postižené dívky. V rámci možností byly jednotlivé řeholní komunity od sebe odděleny, měly své vlastní prostory a snažily se naplňovat svůj řádný řeholní život. Byly zřízeny dvě kaple: pro šedé sestry ve freskovém sále, pro ostatní v refektáři.

Duchovní správu zajišťovali kněží, kteří zůstali z původní mužské internace, anebo ti, co byli do kláštera přiděleni později za tímto účelem. Klášterem takto prošlo mnoho kněží (Podhorný, Kružík, Jeřábek, Dlouhý...), dokonce i někteří pozdější biskupové (Hopko, Hlad a Zelo). Sestry se snažily slavit liturgii co nejdůstojnějším způsobem. Vytvořily scholu, která zpívala především jednohlasé české duchovní písně. Při slavnostnějších příležitostech cvičily chorál, vícehlasé úpravy duchovních písní, ale též svébytné latinské skladby pro ženský sbor, užívané jako vložky na místo mešního propria. Opatský kostel byl po celou dobu totality oficiálně uzavřen. Pouze při turistických prohlídkách se zpřístupňovala jeho část a několikrát se místnímu faráři podařilo získat povolení ke konání veřejné bohoslužby. Jinak byl veškerý liturgický provoz v kostele zakázán, stejně jako veškeré odkazování k jeho liturgické funkci – jen o Vánocích bylo povoleno před hlavním oltářem postavit jesličky. Tento zákaz byl, jak vzpomíná Jaromír Klőgel, příležitostně obcházen a zejména v uvolněnějších šedesátých letech se podařilo uspořádat v kostele liturgické oslavy nejvýznamnějších svátků. Tehdy se konaly oddělené bohoslužby pro jednotlivé komunity v jejich kaplích, ale po nich též polo-ilegální slavnostní bohoslužby v opatském kostele pro všechny sestry a zasvěcence z okolí.

Mříž byla otevřená, sestry obsadily chórové lavice, lid seděl v zadní části kostela i mezi chórem a kněžištěm, sloužilo se u hlavního oltáře podle starého ritu, latinsky a zády k lidu. Pro tyto příležitosti sestry připravovaly též slavnostní hudbu, zejména latinský chorál a vícehlasá moteta. Zněl zde však i lidový zpěv podle kancionálů. 35 Takto se slavilo Nanebevzetí Panny Marie, sv. Bernard, Velikonoce či Boží Tělo. Při velkých cisterciáckých svátcích se těchto bohoslužeb účastnili i bývalí členové cisterciáckého konventu, zejména z Lužice, kteří se zpátky do Čech a do Oseka dostali „na skok“ jako turisté. Třetí neděli v červenci se konaly růžencové slavnosti v Mariánských Radčicích, tradičním poutním místě oseckých cisterciáků. I sem se příležitostně sjeli bývalí členové oseckého cisterciáckého konventu. Jaromír
Klőgel pamatuje, jak v letech 1971 a 1972 dokonce seděli v presbytáři v řádovém oblečení. S postupující normalizací se účastnili méně a méně, vždy už jen v civilu v předních lavicích pro lid.

  Opatský kostel byl uzavřen nejen pro liturgii, ale i pro veškeré jiné aktivity související s osazenstvem kláštera. Varhany měla za úkol „provětrávat“ paní Matějková, průvodkyně z duchcovského zámku, k němuž byl kostel spolu s křížovou chodbou a kapitulní síní připojen do správy. Tajně však na ně hrávaly některé sestry, ale též kněží, kteří měli k Oseku dřívější vazby, či lidé jinak blízcí klášternímu prostředí. Příležitostně se tak za velké varhany dostal po letech P. Tomšík, který byl již farářem v Jirkově, či P. Kružík. Jakýmsi vrcholem příležitostného muzicírování v opatském chrámu v této době byly soukromé pobožnosti, při nichž sestry obsadily oba kůry a za doprovodu obou varhany zpívaly dvojsborové skladby.

Nutno podotknout, že veškeré tyto produkce umožnila sestra Egona, která byla pověřena úklidem v kostele a pouštěla hudebníky na kůr. Oficiálně se kostel hudbě otevřel pouze na několika varhanních koncertech v letní sezóně mezi lety 1966 a 1970. Koncertovalo se nejprve výhradně na velké varhany a po rekonstrukci chórových varhan v roce 1969 se užívaly především tyto. Přípravy k opravě velkých varhan pro koncertní účely zarazila postupující normalizace a tento nástroj zůstal dále bez využití. Jak bylo výše naznačeno, náboženský život v okolí kláštera upadal a téměř zanikal. Ještě před válkou existovaly v Oseku dvě farnosti: jedna při klášteře, jedna při děkanském kostele sv. Petra a Pavla. V době komunismu klášterní farnost zcela zanikla a veškerý veřejný náboženský život, který byl umožněn jen v redukované podobě, se přesunul do Starého Oseka k děkanskému kostelu. Za První republiky sem chodili Češi na tzv. osmou, to jest na českou mši, která se sloužila v neděli v osm hodin ráno. Během ní se pěstoval český lidový zpěv. Tyto mše se nesloužily za 2. světové války, kdy byli Češi odsunuti do vnitrozemí. Po válce se náboženský život rozvíjel především v okolí kláštera, krátký návrat náboženského života do děkanského kostela nastal až v průběhu padesátých let.

Na kůr děkanského kostela se přesunuly zbytky Vandíkova sboru z kláštera, tvořené jen těmi nejodvážnějšími. Posléze se toto uskupení rozpadlo a při kůru fungoval už jen malý mužský sbor o dvanácti členech, který zpestřoval hudbu v kostele především jednohlasými duchovními písněmi, příležitostně cvičil i vícehlasé, umělejší skladby. Tato „lepší pánská společnost“, jak se jim říkalo, se scházela o sobotách v hospodě, kde probíhala domluva i zkoušky. Příležitostně, zejména o Vánocích, si k sobě pánové pozvali i několik zpěvaček a zpívali tradiční sborový repertoár. Již postarší osazenstvo sboru však začalo postupně vymírat a v průběhu sedmdesátých let sbor přestal fungovat úplně. V této době, od války až do konce sedmdesátých let, v děkanském kostele hrával na varhany slepý František Klimpera, člověk mimořádně houževnatý a v hudbě velice zběhlý, na nějž leckdo vzpomíná. Po něm na kůru již nikdo dlouhodobě nehrál. Střídaly se zde některé z řádových sester, které dostaly povolení opouštět klášter, později dcera mistra krejčího Františka Jarolímková, příležitostně též Barbora Hanerová z Hrobu. Postupně se bohoslužby začaly přesouvat do kaple sv. Kateřiny na náměstí, kde bylo k dispozici pouze harmonium. Tam se již hudba omezila na lidový zpěv, a veškeré nadstandardní hudební aktivity tak v Oseku ustaly.