Důl Nelson I. (1870 – 1897) v Oseku
Důl Nelson I byl vybudován v roce 1870 anglickou těžařskou společností založenou Williamem Refeenem na horní kře inundační poruchy. Těžební pole bylo ohraničeno ochranným pilířem Podmokelské dráhy, těžebním polem dolu Pokrok I, dolu Viktorin a inundační poruchou. Jeho centrální část byla však vázána ochrannými pilíři drah a vleček navazující na Duchcovskou dráhu. Během své životnosti byl důl zatopen prakticky při všech průvalech ryolitových vod do duchcovských dolů a jeho čerpací zařízení vždy výrazně přispělo k odčerpání zátopových vod.
Těžební pole bylo otevřeno dvojicí úvodních důlních děl jámou těžní a materiálovou, čímž byl docílen základní větrný okruh. Od tohoto základního okruhu se razila otvírková díla metodou dvojice předků, až k výdušným jámám. Jednalo se o tyto výdušnou jámu Sever a - Pomocnou jámu – vodotěžní.
Otvírka v uhelné sloji byla vedena od inundační poruchy směrem severním. Ražba přípravných děl byla vedena dvojicí chodeb, převážně dovrchním způsobem, což odpovídalo ruční technologii dopravy rubaniny důlními vozíky ke sběrným svážným. Porubní chodby se razily výhradně po vrstevnici. Důvodem byla ruční doprava.
Po vytěžení všech volných uhelných zásob bylo jeho těžební pole přičleněno k dolu Nelson III a v roce 1940 k dolu Alexander v Hrdlovce. Ty postupně dotěžily všechny dostupné zásoby.
Důl Nelson III. (1885 – 1940) v Oseku
Důl Nelson III byl vybudován v roce 1885 anglickou těžařskou společností založenou Williamem Refeenem. Těžební pole bylo ohraničeno těžebním polem dolu Viktorin, Nelson I, inundační poruchou a severním výchozem uhelné sloje pod úpatím Krušných hor. Patřil k dolům těžícím nejkvalitnější hnědé uhlí v Severočeském hnědouhelném revíru. Výhřevnost dosahovala až 25 MJ. Jednalo se vysloveně o technologické uhlí pro vybrané spotřebiče.
Těžební pole bylo otevřeno dvojicí úvodních důlních děl, jámou těžní a materiálovou, čímž byl docílen základní větrný okruh. Od tohoto základního větrného okruhu se razila otvírková díla metodou dvojice předků až k výdušným nebo pomocným jámám. Jednalo se o výdušné jámy IV, V, VI – pomocná, VII, VIII – pomocná a výdušnou jámu IX.
Otvírka v uhelné sloji byla vedena v horní kře inundační poruchy směrem západním a severním. Ražba přípravných děl byla vedena dvojicí chodeb, převážně dovrchním způsobem, což odpovídalo ruční technologií dopravy rubaniny důlními vozíky ke sběrným svážným. Porubní chodby se razily výhradně po vrstevnici. Důvodem byla ruční doprava.
Po zrušení železnice Osek – Duchcov dotěžoval uvolněné zbytkové zásoby dolu Nelson I.
Dne 3.1. 1934 došlo k výbuchu nahromaděného uhelného prachu, při němž zahynulo 142 horníků, a který zcela zničil zařízení dolu a tím ochromil těžbu. Likvidace následků výbuchu byla skončena na počátku 40. let. Dne 1. 5. 1940 byl přičleněn k dolu Alexander, ale těžil dále v původním areálu. Obnovení těžby indikuje nárůst těžby na dole Alexander v r. 1941 o cca 120 kt. V roce 1947 byl přes inundační poruchu vyražen spojovací překop, který umožnil dotěžení uhelných zásob na horní kře při zkrácení dopravních cest na Důl Alexander. Těžba byla ukončena v r. 1969 vytěžením volných zbytkových zásob.
Důl Nelson III. z knihy Industriální topografie
Důl Nelson, pojmenovaný podle Napoleonova soupeře admirála Horatia Nelsona, založil roku 1876 anglický podnikatel William Refeen. Těžní (hluboká 226 metrů) a vodní (238 metrů) jáma dolu Nelson III byly hloubeny od roku 1885, o deset let později důl koupila Mostecká uhelná společnost, jež v krátké době otevřela dalších šest jam. Uhlí zde těžené patřilo k nejkvalitnějšímu v celém Severočeském uhelném revíru, nicméně jeho křehkost způsobovala v šachtách značné hromadění uhelného prachu.
K tomu navíc přispělo zavedení mechanických nátřasných žlabů, prosazovaných na začátku třicátých let v rámci zefektivnění provozu ředitelstvím podniku. 3. ledna 1934 v 16:45 se zde stala největší důlní katastrofa na našem území, při které zahynulo 142 horníků, jak ukázalo následné vyšetřování, nebyla kvůli úsporám dodržena základní bezpečnostní opatření (především pravidelné skrápění uhelného prachu a kontrola otevřených ohnišť), což vedlo k zatčení celého vedení dolu včetně ředitele Štěpána Beissera. Výbuch uhelného prachu poškodil důlní díla i povrchové
objekty do takové míry, že se důl podařilo otevřít až v roce 1941, již jako součást dolu a3 147. Těžba zde skončila v roce 1969, připomíná jen poslední vytěžený vozík, silnici 254 z Duchcova do Lomu.
Poslední komentáře
1 rok 10 týdnů zpět
1 rok 16 týdnů zpět
1 rok 16 týdnů zpět
2 roky 3 týdny zpět
2 roky 10 týdnů zpět