Historie Oseka

„Pocházím ze severočeských Teplic a rád bych se dozvěděl něco o historii kláštera v nedalekém Oseku," napsal do redakce pan Bohumil T.

Vnímavý návštěvník vytuší i další důležitý estetický rozměr barokního umění - hudbu. Ve výtvarném pojetí kostela je ztvárněn velký počet hudebních nástrojů - housle, violoncello, cink, hoboj, klariny, mandory, basová viola. Nechybějí ani funkční nástroje - malé a velké varhany. Hudba v Oseku byla v období baroka pěstována s velkým zájmem, zmiňovaná výzdoba není náhodná. Založení oseckého kláštera spadá do 90. let 12. století. Klášter během své historie prodělal několik období významného ekonomického a kulturního rozkvětu i hluboké krize a léta úpadku. Náročnou zkouškou pro osecké řeholníky byly husitské války, ale také rok 1580, kdy zde došlo ke zrušení konventu, klášterní majetek připadl pražskému arcibiskupství. Teprve v roce 1650 se sem vrátila původní cisterciácká komunita. Návrat mnichů přinesl příznivé podmínky pro ekonomický rozvoj kláštera a tím i dostatečné zázemí pro řeholní život i pro pěstování vědy, literatury a umění, včetně hudby.

Hudebnické centrum
Klášter postupně získával pověst kulturního centra daleko za hranicemi severních Čech. Podle dochovaných historických pramenů byla hudba u oseckých cisterciáků v 17. a 18. století důležitou součástí každodenního života. Velká část mnichů zde ovládala hru na jeden i více nástrojů. Bylo běžné, že zájemci o vstup do řádu připomínali v podávaných žádostech své hudební dovednosti. Mezi oseckými opaty najdeme varhaníky, houslisty či loutnistu. Osečtí řeholníci po sobě zanechali cenné hudební dědictví, které se ovšem do současné doby zachovalo jen z části. Je překvapující, kolik pozoruhodné hudby se na jednom místě během nějakých sto padesáti let shromáždilo. Velmi ilustrativně to dokazují dochované inventáře, v nichž jsou zachovány seznamy skladeb, jejich názvy i autoři, soupisy nástrojů používaných na klášterním kůru. Některé skladby se dochovaly v opisech, jiné dokonce v autografech, malou část tvoří tisky. Opisování notových partů bylo pracné, ale v tehdejší době nejrychlejší a nejlevnější. Osečtí mniši tuto praxi samozřejmě plně využívali. Noty do jejich kláštera putovaly z různých a vzdálených míst a odtud, opět v opisech, byly dále distribuovány k případným dalším zájemcům. Nejenom v Oseku, ale i v jiných barokních klášterech fungoval rozvinutý a dobře organizovaný hudební život.

Nejen řeholní repertoár
Mezi samotnými cisterciáky působili výkonní interpreti i úspěšní skladatelé, jejichž kompozice dosáhly věhlasu až u císařského dvora ve Vídni (Alberik Mazák). Zároveň propojenost jednotlivých řeholních domů zaručovala rychlé předávání žhavých novinek vznikajících v prostředí řádu i mimo zdi klášterů. Vzájemné kontakty jsou patrné též v oseckých inventářích, kde jsou například zapsány skladby Benedikta Klímy, cisterciáka z rakouského Heiligenkreuzu nebo všestranně vzdělaného plaského mnicha Maurizia Vogta. Také v Oseku působilo v období baroka několik řeholníků-skladatelů. Kromě skladeb řádových hudebníků byly v Oseku prováděny především díla velmi významných a slavných komponistů tehdejší doby. Mezi ně patřil Antonio Vivaldi. Osecký klášter vlastnil jeho slavný Magnificat, ale také blíže nespecifikované koncerty. Skladby Vivaldiho osečtí mniši pravděpodobně získali v Drážďanech, odkud pochází i několik duchovních děl Jana Dismase Zelenky, Johanna Davida Henichena, Michaela Breunische, nebo Adolfa Hasseho. Klášter měl zájem i o hudební dění v Praze (představiteli byli Brentner, Geyer, Habermann, Reichenauer, Voyta), o aktivity pražských křížovníků. Mezi oběma řádovými kůry s velkou pravděpodobností panovala čilá výměna hudebnin. Do Prahy rovněž přicházela hudba z Vídně (Caldara, Conti, Berthali, Porsile, Sances) a do Vídně se zase dostávala z italského severu, Benátek, Říma a o něco později také z módní Neapole (Fago, Leo, Pergolesi, Mancini, Traetta, Vinci).

Díky této provázanosti měl osecký kůr dostatečný přísun hudby i aktuálních informací z oblasti umění obecně. Kulturní přehled a vzdělanost mnichů umožňovaly provádět hudbu, která patřila k nejlepší v tehdejší barokní Evropě. Ze staršího klášterního repertoáru je třeba ještě vyzdvihnout skladby pozoruhodného a osobitého skladatele - houslisty Františka Ignáce Bibera, rodáka ze severočeského Vartenberku (dnes Stráž pod Ralskem). Ten velkou část své kariéry vybudoval na arcibiskupském dvoře v Salzburgu. Bylo by proto zajímavé vystopovat, jakou cestou se do Oseka jeho skladby dostaly. V Oseku se však z Biberovy hudby nic nezachovalo, pouze zápisy ve starších inventářích. Biber ve svých skladbách kladl na zpěváky a instrumentalisty vysoké a někdy i neobvyklé nároky. Ty nepřímo svědčí o mimořádné hudební úrovni oseckých řeholníků, ale také o jejich citlivém estetickém vnímání.

Současnost
Cisterciácký klášter v Oseku nedosahuje takového věhlasu, jakému se těšil v době baroka. Jeho historie je ale nadále nevyčerpatelnou inspirací, která přitahuje hudbymilovné návštěvníky z celého světa. Je typickým příkladem minimálně využitého objektu s tak cenným kulturním potenciálem a tradicí na našem území. Hudební minulost zde víceméně čeká na své vzkříšení. Kulturní dědictví oseckého kláštera může být důležitou připomínkou pokorné a cílevědomé píle několika generací, ale i povzbuzením v dnešní složité době.