Historie Oseka

Zaujala mě tato báseň od Marie Dolistové o oseckém klášteře.

Uzly a vlákna modliteb ovinují prostor,
rozkvět i zánik,
společenství i izolace,
internace – do velkého sálu plného ležících
starých a nemocných řeholnic
vedeny rozhlasem po drátě slova růžence do vzdechů umírajících.

Později zaklapnutí dveří za posledním mnichem,
i roku 1979 tu prý jich zůstalo jen šest,
měsíc svítí nad krajinou rozporů
a tma se tiše vkrádá do zahrad a ještě otevřených některých oken.

Rozhovory, zpěvy a práce dávných mnichů
i odchozího opata vtišeny do zdí, kleneb,
čelisti času mnoho zdrtily ale i cedily,
zrno slova evangelia do jaké půdy zaseto
a v jaké půdě klíčilo?

Krajina rozporů popílkovým kamenolomem,
hlasy a hudba mnichů utichly,
zaznívají chválou Boží skrze koncertní sbory.
Tíhu nádhrobku nadnese síla tónu, že pane Jakobe Trautzli?

„Království Boží je ve vás“,
ten „poklad a perla“,
Ježíšova slova vystupují ze še, ze zdí,
kleneb a zahrad, všudypřítomná,
uchopitelná, prostupující tmu,
míjejí pozemky, budovy,
to, co kazí rez a mol
míří na nás
ve vás, ve vás je to
živoucí chrámy.