Historie Oseka

dovoluji si upozornit na knihu pana Feurbacha :

Kniha je sice ke  koupi, bohužel však ne v českém jazyce.

Prosím ty jež mohou pomoci na svět k českému překladu aby tak učinili.

Knih o klášteru je jen pár a byla by škoda kdyby se k českému čtenáři, milovníku historie či kláštera nedostala.

Přikládám odbornou recenzi od Martiny Kudlíkové, která knihu recenzovala.

 

 

 Publikace Maria Feuerbacha, mapující architekturu a sochařství kláštera Osek do začátku rozsáhlé barokizace objektu na konci 17. století, je přepracovanou verzí disertace obhájené roku 2008 v Heidelbergu. Práce je rozdělena do osmi tematických oddílů. Úvodní část přináší zejména stručné vylíčení dějin kláštera i stavu bádání a obeznámení s použitými písemnými i vizuálními prameny. Mezi nimi dominuje deník oseckého opata Scipia, vedený v letech 1650–1680, a čtyři veduty z roku 1691 zobrazující klášterní areál ještě před jeho barokními úpravami. Na začátku kapitoly věnované dějinám kláštera se Feuerbach zabývá, vzhledem k tématu snad až příliš zeširoka, problematikou německého osídlení v dané oblasti. Následně pak rozebírá okolnosti založení oseckého opatství včetně počátečního působení cisterciáků v Mašťově. Za čistě doplňkové lze považovat texty k topografii, ke jménu „Osek/ Ossegg“ či k místnímu „tisíciletému dubu“. Již od svého založení roku 1196 až do roku 1340 se osečtí cisterciáci těšili podpoře knížat, králů, biskupů i papeže a během prvních desetiletí svého působení si vytvořili bohatou hospodářskou strukturu.

 

Feuerbach připomíná významnou etapu kolem roku 1330, znamenající rovněž ukončení IV. středověké fáze klášterní výstavby. Poté následovalo období stagnace trvající prakticky do husitských nepokojů, během nichž došlo k vydrancování kláštera. Autor dochází k závěru, že k útoku husitů na klášter došlo jak roku 1421, tak i roku 1429. Bohužel ani jemu se nepodařilo zjistit, do jaké míry byl klášterní komplex poškozen. Fáze nového rozkvětu nastala zřejmě ke konci 15. století, kdy začíná Feuerbachem na několika místech vcelku přesvědčivě doložená V. stavební fáze, zahrnující vedle různých přestaveb i vybudování kaple Panny Marie v kapitulní síni. Autor se samozřejmě věnuje i novodobým dějinám kláštera, především rozpadu klášterní komunity včetně velkého požáru kostela (1580–1650), opětovné výstavbě za opata Scipia (1650–1691) a konečně barokní přestavbě za opata Littweriga a jeho nástupců (1691–1756). Dějiny umění 354 Studia Mediaevalia Bohemica Pro zájemce o středověkou architekturu je stěžejní třetí oddíl knihy, kde Feuerbach analyzuje jednotlivé klášterní stavby vzniklé před rokem 1691, případně se pokouší rekonstruovat jejich středověkou podobu pod příkrovem pozdějších stavebních úprav, což je případ především zcela barokizovaného kostela.

Naopak v čistě románské podobě (datováno kolem roku 1210) se dochoval portál mezi křížovou chodbou a jižním ramenem příčné chrámové lodi. Autor využil ve snaze o vykreslení původní kostelní architektury jak veduty ze 17. století, tak rozbor použité technologie zdění i kamenických značek, nechybí ani komparace s ostatními cisterciáckými stavbami. Po dokončení kostela probíhaly práce na východním rameni klausury. Jeho prostorové uspořádání nevykazuje žádné abnormality, ale jako celek se zdá být dispozičně posunuté, což Feuerbach vcelku logicky popírá s tím, že se jedná pouze o reakci na půdorysně atypicky umístěný románský portál. Tímto řešením vznikl úzký meziprostor oddělující kostel a klášterní ambit, který autor interpretuje jako možný přístup laických bratrů do kostela. Přínosem k dosavadnímu bádání je Feuerbachův průzkum tří prostor – tzv. spodní, horní a zadní sakristie. Právě posledně jmenovaná místnost sloužila tomuto účelu i během středověku, zatímco spodní sakristie plnila tou dobou funkci kaple. K původnímu využití tzv. horní sakristie se nepodařilo určit nic bližšího. Známé kapitulní síni, datované 1230–1235, je věnován s ohledem na starší rozsáhlou literaturu stručný, ale plně dostačující shrnující text. Nové poznatky přináší pak stať k podobě a funkcím fraterie, využívající výsledky prohlídky in situ i závěrů stavebního průzkumu Institutu pro evropské dějiny umění v Heidelbergu (Institut für Europäische Kunstgeschichte). V rámci kapitoly ke gotické křížové chodbě je třeba ocenit především fotodokumentaci svorníků a všech oken do rajského dvora. Na prostoru, respektive přestavbě dormitáře se Feuerbach pokusil dokumentovat již připomínanou V. stavební fázi. Mezi cenné části knihy patří i oddíl zabývající se kamenickými značkami, z nichž byla doposud zveřejněna pouze část těch z kapitulní síně. Přestože obsažený katalog zahrnuje celkem 207 položek, autor sám konstatuje, že nelze počítat s jeho komplexností, neboť většina značek zůstává skrytá pod pozdějšími omítkami, a tím se snižuje i výpovědní hodnota místních kamenických značek jako celku. Z neznámého důvodu zůstala bohužel neprozkoumána klenební žebra a horní třetina oken v křížové chodbě. Pátý oddíl ve stručnosti připomíná dochované středověké sochařské památky. Vedle známého čtecího pultu v kapitulní síni jsou to pískovcový reliéf s beránkem a socha Panny Marie s dítětem.

 

Na základě formální analýzy se Feuerbach domnívá, že autorem čtecího pultu byl mistr zpracovávající také kamenické články v jižní arkádě kapitulní síně. Za památky středověkého sochařství lze považovat i čtyři náhrobní desky, které kniha pojednává v rámci předposledního oddílu určeného memorii. Řeší zde především problematiku funkce oseckého kláštera jako pohřebiště zakladatelského rodu a místo pohřbů opatů i běžných mnichů. Je třeba podotknout, že i když autor dochází k logickým závěrům a své poznatky koriguje na základě znalostí cisterciáckých řádových předpisů, část jeho úvah působí poněkud rozpačitě. Za poslední oddíl knihy zabývající se novověkou klášterní architekturou je zařazen exkurz snad až příliš stručně připomínající filiační linii oseckého kláštera a dvě velké stavby 12. a 13. století v jeho blízkosti – benediktinské opatství v Teplicích a zříceninu hradu Riesenburg. Vhodným obohacením svazku je dvojjazyčný seznam v textu uváděných českých lokalit, seznam oseckých opatů a texty nejpoužívanějších pramenů. Publikace je doplněna dostatečným množstvím obrazového materiálu přímo v textu i dalšími barevnými přílohami, je jen škoda, že u příležitosti tohoto monografického zpracování oseckého kláštera nevznikl jeho aktualizovaný půdorys (autor použil půdorys J. Kuthana z roku 1982 doplněný o vlastní značení stavebních fází). Způsobem členění kapitol a značnou strohostí se kniha bohužel neoprostila od charakteru disertační práce, nelze však pochybovat o tom, že odborná veřejnost ocení jak nové poznatky, tak i ucelenost a přehlednost celkového zpracování.