Historie Oseka

Porevoluční příběh kláštera v Oseku je nerozlučně spjat se životem opata Bernharda Thebese. Ten klášter spravoval 18 let. Teprve v roce 2008 se kvůli těžké nemoci musel svého úřadu vzdát. Poslední roky trávil v charitním domově v Goppelnu u Drážďan. Zde také letos v sobotu 27. března v časných ranních hodinách zemřel a 7. dubna byl pochován v kryptě opatského kostela v Oseku.

Opat byl jednou z těch vzácných bytostí, které mají všeho nadbytek. Tak na něho vzpomínají lidé, kteří byli v jeho blízkosti. Především díky jeho neutuchající aktivitě se osecký klášter vzpamatoval z ran, které mu zasadil komunistický režim.

Učednická léta Bernharda Thebese
Opat Bernhard se narodil 4. listopadu 1928 jako Heinrich Thebes ve venkovském městečku Wickershausen v Dolním Sasku. Vystudoval gymnázium a později i vysokou školu. Během svého dlouhého života byl pomocníkem u námořnictva, zedníkem, stavebním inženýrem, konečně v roce 1956 vstoupil jako novic do kláštera v Marienstattu v Porýní. „Od dětství byl vychováván jako věřící křesťan. Ale rozhodující pro jeho životní dráhu bylo setkání s německým cisteciáckým mnichem, který po komunistickém puči opustil klášter v jihočeském Vyšším Brodě i Československo. Thebes zpočátku patřil ke konventu ve Vyšším Brodě. Od 60. let se orientoval na obnovení mnišské komunity v Oseku," vysvětluje František Voják, který v době svých teologických studií pracoval jako sociální pracovník v oseckém klášteru. Tzv. věčné sliby složil Thebes, který přijal jméno patrona benediktýnů i cisterciáků sv. Bernarda z Clairvaux, v roce 1957. Později studoval v Římě, kde byl vysvěcen na kněze.

„Mladý Thebes působil v klášteru Langwaden. Ten byl pokládán za exilový konvent oseckých mnichů. Otec Bernhard kolem sebe shromáždil nejen společenství cisterciáckých laiků. Silně vyvinuté sociální cítění ho vedlo i k tomu, že se obklopoval i lidmi na okraji společnosti a bezdomovci. Totéž později udělal v Oseku," říká Norbert Krutský, zakládající člen Spolku přátel kláštera Osek a blízký opatův spolupracovník. Bernhard Thebes se jako stavební inženýr zasadil o četné přestavby v bývalém zámku Langwaden a v roce 1975 se stal převorem. Nejvýznamnější okamžik pro tamní komunitu mohl přijít až v roce 1989.

Osecký klášter
Změny po roce 1989 umožnily návrat mnišských komunit do klášterů. Bernhard Thebes byl opatem kláštera v Oseku zvolen 14. července 1990 na zasedání kapituly v Langwadenu. Do oseckého kláštera přišel v březnu 1991. „Dnes se obvykle uvádí, že Bernhard byl 47. opatem, ale je pochybné do této linie počítat i 2 správce kláštera v letech 1580 až 1624, kdy klášter patřil k pražskému arcibiskupství," dodává Norbert Krutský.
Klášter založený v roce 1199 jako 6. cisterciácký konvent v českých zemích má za sebou pohnutou historii. Vypálili jej husité i křižáci, částečně opuštěný byl v době náboženských válek v 17. století, Prusové v 18. století dokonce unesli převora do Německa a požadovali výkupné a o vlas unikl zrušení za josefínských reforem. Po 2. světové válce klášter opustili němečtí mniši a v letech 1950 až 1953 zde byl internační tábor pro kněze. „Dalších 40 let tu fungoval internační tábor pro řeholnice všech řádů.

Poslední odešly až za opata Bernharda v roce 1993. Tehdy opat zůstal v klášteru fakticky osamocen. Počítal totiž s tím, že mnichy z Langwadenu, kde žil 30 let, přivede do Oseka. To, že se tak nestalo, muselo to být pro něho zklamání," konstatuje Norbert Krutský. Opatovým cílem bylo v první řadě obnovit konvent. To se mu však nepodařilo. Krátce tu s ním žil novic Benedikt, ale jejich soužití nebylo příliš harmonické. Později získal 2 mladé kandidáty přímo z Oseka. Ty poslal do trapistického kláštera ve Francii, kde se podrobili nejtvrdší řeholi v mnišském světě. „Naděje se však nesplnily, jeden odešel do kláštera v Rakousku a druhý se nakonec oženil," vypráví Norbert Krutský. Teprve v roce 2007 do kláštera přišel otec Charbel J. Schubert. Ten se však o rok později vrátil do Německa.

„Opat Bernhard však od počátku vyvíjel aktivity k obnovení života a dění kolem klášteru. Jeho představou bylo, že opatství se opět stane střediskem duchovního života celého regionu," vysvětluje Norbert Krutský. Hned v roce 1992 uspořádal opat Mezinárodní kongres Asociace svatého Benedikta, který sdružuje řády benediktýnů a cisterciáků, podařilo se mu získat klášter definitivně do rukou řádu a inicioval založení Spolku přátel kláštera Osek. Ten vedl do roku 2007 Norbert Krutský a poslední 3 roky jej vede Jindřich Koska. Klášter se stal členem Kongregace nejsvětějšího srdce, které sdružuje ženské i mužské kláštery v Sasku, Lužici, Dánsku a v Oseku. „Opat byl dlouhá léta v čele této kongregace, teprve poslední roky ji vede abatyše Teresa z Dánska. Ta dnes také fakticky spravuje opatství v Oseku," říká Norbert Krutský.

Alibaba a 40 loupežníků
Opat Bernhard vyzdvihoval i sociální funkci mnišství. Tak jako v Langwadenu pozval do kláštera uprchlíky, lidi z okraje společnosti i bezdomovce a nezaměstnatelné alkoholiky. První přišli už v roce 1993, kolem roku 2000 už jich v klášteru žilo více než 40. Dnes tu nezbyl žádný.

„Žil jsem v klášteru více než 6 let. Opat mě vzal k sobě, když jsem byl bez práce i bez domova. A to se stalo krátce po pádu komunismu," vzpomíná José Moré, kubánský voják, který bojoval v Angole a jako odměnu mu Castrův režim umožnil život v tehdejší ČSSR. O bezdomovce se staral opatem placený sociální pracovník. „V budově pivovaru bydleli i bezdomovci posílaní k nám ze sociálního úřadu i propuštění vězni. Opat plánoval týdenní práci a já měl za úkol vyplácet jim podle odvedeného díla odměnu. Řádově to byly 2 až 4 stovky, ale pro mnohé silná motivace," říká František Voják.

S příchodem těchto lidí klášter ožil, ale na druhou stranu řada z nich jeho pověsti uškodila. „Pravda je, že policie v klášteru byla snad
denně. Nebyla výjimka, kdy přišel nováček s tím, že tu chce dělat mnicha a ráno se ukázalo, že vykradl klášter. V lepším případě ho přivezli policisté s tím, že ho našli někde opilého a spícího na silnici," vypráví José Moré.

Dodnes populární jsou pravidelné poutě do Mariánských Radčic. Ty obnovil opat Bernhard už v roce 1994. Konají se každý 13. den v měsíci. „To je tzv. fatimský den, den, kdy se v portugalské Fatimě zjevila Panna Marie. V Radčicích dnes působí opatův spolupracovník otec Philipp Irmer. Opat zpočátku chodil pěšky s celým procesím. Později kvůli nemoci jezdil autem," říká Norbert Krutský. Výjimkou nebyly neobvyklé události, které přilákaly pozornost veřejnosti. Procesí se například účastnila čtyřčlenná německá rodina, která s oslíkem putovala pěšky do Jeruzaléma, nebo skupina katolických motorkářů, které si opat pozval ze své vlasti. „Jednou jsme šli s procesím a nesli kříž, ale opat jel bohužel po silnici. Lidé si nás všimli a v domnění, že jsme zloději na nás zavolali policii. Opat nás z toho samozřejmě vysekal. Nejdřív se strašlivě rozzlobil, ale pak se zase od srdce rozesmál na celé kolo. Takový byl přesně on, chvíli křik a chvíli smích," vypráví José Moré.

Podobné případy vynesly osazenstvu kláštera u místních obyvatel přezdívku „Alibaba a 40 loupežníků". Spolupráce mezi městem a opatem Bernhardem tím však nijak netrpěla. Důkazem byly i tradiční srpnové Osecké slavnosti. Opat povoloval historické trhy na vnějším nádvoří kláštera. Slavnosti, které se konají dodnes, souvisí s vysvěcením kostela 15. srpna a svátkem sv. Bernarda z Claivaux 20. srpna.

Cisterciácký duch na severu Čech
Pro zvelebení a záchranu opatství byli významné roky 1995 a 1996. Tehdy byl klášter vyhlášen národní kulturní památkou. „To umožnilo opatovi žádat o datace přímo od ministerstva kultury. Proud financí na program Záchrana architektonického dědictví byl sice pravidelný, ale rok od roku se zmenšoval. Opat využíval i svých kontaktů v Německu. Právě peníze z Německa dovolovaly platit rozsáhlý personál, kuchyni i nákup vybavení pro běžný provoz. To peníze z českých zdrojů nedovolovaly," konstatuje Norbert Krutský. Před 14 lety oslavil klášter 800 let. Vedle kvalitně vypravené publikace vznikla i tradice pravidelných koncertů. Ty se konají dodnes. V roce 2006 podali opat Bernhard a Spolek přátel kláštera Osek žádost České poště, aby vydala k 810. výročí kláštera známku. Známka o hodnotě 12 Kč s kresbou chrámu v tomto roce skutečně vyšla.

Budoucnost opatství
Opat Bernhard s rakovinou prostaty bojoval dlouhých 12 let. „Ještě v letos v březnu se účastnil setkání oblátů a byl v dobrém stavu. Mluvil jsem s ním den před smrtí, poznával nás, ale konec se dal očekávat," vzpomíná Norbert Krutský.

Zkraje 90. let očekávala obec věřících českého kněze a opata, ale nikdo takový nebyl. Handicapem opata byl i fakt, že se nikdy nenaučil česky. Naštěstí se obklopil dobrými průvodci. Vedle jeho dlouholeté sekretářky Gertrudy Liptákové to byl právě Norbert Krutský. „Svým charismatem dokázal strhnout řadu lidí, pravidelně o Velikonocích křtil nové věřící. Bez něho by klášter už možná stál v troskách, opat Bernhard byl hlavní iniciátor všech akcí, které se kolem kláštera děly," říká Norbert Krutský.

Osecký klášter je jedním ze 17 cisterciáckých klášterů v českých zemích. V současné době jsou funkční jen klášter ve Vyšším Brodě a Porta Coeli. Budoucnost případného konventu v Oseku je ve hvězdách. Vedle města Osek, které stále v přilehlých budovách provozuje Infocentrum a galerii a organizuje prohlídky kláštera, jistou nadějí zůstává Spolek přátel kláštera Osek. Statutárním zástupcem opatství je v současné době předseda občanského sdružení Jindřich Koska. „Bude to běh na dlouhou trať. Zveme báňské experty, památkáře, stavaře, statiky, speleology. Ti mají prozkoumat vodní šachty. Mně velmi záleží na tom, aby vodní nádrže na zahradních terasách zase pracovaly. Vodní díla to byla cisterciácká specialita. Připravuji projekty, které předložím grantům České republiky, Evropské unie i německé straně. Potřebná částka se může vyšplhat na 1 miliardu korun," říká o plánech pro klášter v Oseku. Plány má i abatyše Teresa. „Počítá se s obnovením konventu. Teprve z jeho středu bude zvolen prior, který může být později vybrán jako 48. opat v Oseku," říká Jindřich Koska.

CO JE cisterciácký řád
Řád založil benediktinský opat Robert, který chtěl reformovat benediktiny. Ti se jako nejstarší evropský mnišský řád na konci 11. století už na hony vzdalovali od někdejších ideálů čistoty a zbožnosti. Mniši vedení Robertem se proto rozhodli založit klášter Citeaux, který dal novému řádu jméno. Asketickým životem se skupina chtěla odvrátit od přepychu a změnit církev.

V roce 1100 byl papežem oficiálně povolen cisterciácký řád. Tehdy byl zaveden i dodnes užívaný řádový oděv: bílý hábit s černým škapulířem (kapucí). Významným členem řádu byl sv. Bernard z Clairvaux. Na konci 12. století existovalo už více než 300 cisterciáckých klášterů, které podle tradice vznikaly na odlehlých a neobydlených místech. Jejich stavby pomáhali propagovat gotický sloh.
Právě cisterciáci rozšířili po Evropě během 13. století mariánský kult, který přispěl k tzv. nové citovosti ve středověkém myšlení. Od 14. století jejich vliv klesá především ve prospěch františkánů a dominikánů.

1

/gallerous/get_image/thebes-v-m.-radcicich-brzy-po-svem-prichodu.jpg/normal